Jednou ze základních definic pokory je vědomí vlastní nedokonalosti. K takto definované pokoře v dnešním světě bohužel vedeni nejsme. A je to přitom obrovská škoda. Začíná to už ve škole, kde jsme neustále hodnoceni známkami. Chyba, následovaná horší známkou, je považována za špatnou věc, je provázena negativními emocemi, v horším případě i tresty. Učíme se tak vyhýbat chybám. Učíme se vypadat bezchybně, chovat se tak. Jinými slovy se zbavujeme schopnosti si uvědomovat, že jsme nedokonalí. Že na sobě můžeme pracovat. Že je někdo lepší než my. Že se od někoho můžeme něco naučit. To je považováno za špatný stav. Ten ideální stav je mít dobré známky. A hotovo!
Po škole tento systém pokračuje dále. Stali jsme se manažery a to už je „tedy něco“. Máme pozici, funkci a víme nejlépe, jak vše dělat. Jsme přeci členy středního managementu a zodpovídáme za ostatní lidi, kteří na naši pozici nemají dostatek schopností. Ti schopnější z nás dokonce třeba vybudovali firmu. Svýma vlastníma rukama a vlastním rozumem. Jsme finančně zajištěni, dáváme práci mnoha lidem. Jsme na vrcholu společenského řetězce. Jsme dokonalí, jsme pyšní na to, co jsme dokázali. A nepotřebujeme se zabývat nějakými svými nedokonalostmi. To už máme dávno za sebou.
Teď mi však vyvstává jedna otázka. Jak bychom mohli fungovat a co všechno bychom mohli dokázat, kdybychom byli přeci jen k tomu sebevědomí, všem těm schopnostem a úspěchům, ještě navíc pokorní. Došli bychom vůbec ke stejnému úspěchu? Bylo by to stejně těžké? Bylo by něco jinak?
Mohli bychom např. dát větší prostor svým podřízeným. Ptát se na jejich feedback. Akceptovat jejich názory, nechat je realizovat jejich nápady. Mohli bychom na poradách prezentovat úspěch našeho týmu, ne nás. Všichni by přesto věděli, že ten tým jsme vedli my. Mohli bychom najímat chytřejší lidi, než jsme my sami. Neřešili bychom totiž nějaké riziko jejich potenciálního lepšího postavení vůči nám v budoucnu, ale jejich přínos v procesu, který vede k úspěchu celé firmy. Více bychom delegovali, protože naši lidé by byli více motivováni a protože bychom chápali, že někdo jiný to zvládne lépe, než my. Nemuseli bychom pak tolik dřít. Nepyšnili bychom se pořád dokola svojí tvrdou, mnohdy nesmyslnou, pracovitostí. Ve firmě by byla lepší atmosféra, protože by si všichni uvědomovali, že mohou přijít s problémem, mohou udělat chybu a s někým si o tom promluvit.
A my? My bychom na této cestě dnes byli mnohonásobně schopnějšími, diplomatičtějšími, oblíbenějšími, měli bychom více kontaktů, kvalitnějších kontaktů. Byli bychom méně nervózní. Nelpěli bychom totiž na své dokonalosti, ale na schopnosti na sobě kontinuálně pracovat. Tudíž bychom byli nakonec i více sebevědomí, zdravěji sebevědomí. Nemuseli bychom se totiž bát, že jsme v něčem horší nebo lepší nebo že něco neznáme, což je konstanta. Pracovali bychom místo toho s proměnnou, tedy s procesem. Věděli bychom, že jsme schopni zvládnout jakoukoliv situaci. A že v nové situaci se dokážeme díky ostatním rychleji zorientovat. Proč? Protože dokážeme přiznat, že to neumíme, neznáme. A dokážeme ocenit druhé za jejich zkušenosti.
Pokora nemusí být vnímána jako slabost, poddajnost, sklopená hlava. Pokora znamená, že nikdy nekončím. Že žádná meta pro mě není koncová. Znamená to, že pokud dosáhnu obrovského bohatství, jdu dál. Řeknu si třeba: „OK, tohle se povedlo spoustě lidem. Je to fajn, je to příjemné. Nicméně z jiného úhlu pohledu jsem v podstatě ještě ani nezačal. No tak mám globální firmu, no a?“ Přední světoví vědci, kteří jsou experty ve svých oborech, jsou úspěšní právě proto, že i v den, kdy za sebou mají dekády praxe, úspěchů, ocenění a výsledků dokáží myslet stejně flexibilně, jako na úplném začátku. Mají hlavu otevřenou všem novým myšlenkám. A novou myšlenku nemusí mít jen jeho kolega na podobné úrovni. Může ji mít student nebo i nezaujatý laik, který má pouze stejný zápal pro věc, byť jen v teoretické rovině. Ani nad jedním nebudou „ohrnovat nos“.
Každý člověk nám může něco v životě dát, být něčím přínosný. Může to být třeba i vrátný v naší firmě. Stane se tak pouze v případě, že tomu budeme otevřeni a otevřeni tomu budeme skutečně pouze tehdy, pokud si dokážeme přiznat, že něco sami nevíme nebo že na něco nemáme správný názor. Spousta bohatých a úspěšných lidí takto nefunguje a z jejich pohledu ani nemusí. Nepotřebují to. Je to pro ně nějaké nepotřebné „filozofické“ blábolení. Ti nejbohatší, myslím tím skutečně finančně velmi bohaté lidi, jako je Bill Gates, v Anglii Richard Branson a mezi celebritami např. Keanu Reeves, jsou velmi pokorní. Nejsou pokorní proto, aby byli bohatí. Ale jsou mimochodem také bohatí, protože jsou pokorní.
